Zápis z akce Velikonoce v Železných horách

Zachytit komplexně letošní velikonoční akci na Vysočině není vůbec snadné, zejména proto, že se skupina dvaadvaceti účastníků v průběhu prodlouženého víkendu dělila na skupinky menší s vlastním zajímavým programem. Pokud bych tedy něco vynechal, prosím o doplnění.
Pátek, den 1.
Po trochu komplikované cestě jsme se setkali téměř všichni v pátek večer na místě konání v Hluboké u Trhové Kamenice. Stručně vystihl páteční večer Láďa pomocí pěti „pé“: příjezd, poznávání, pivo (v hospodě, protože Roman svůj sud ubránil až do soboty), pinec, ponocování.
Sobota, den 2.
Turisté, cyklisté i „autista“ Karel Kill Bill vyrazili dopoledne každý po vlastní ose, ale se večer opět hezky setkali. (Běžkařská skupina nakonec nevyrazila, protože Zdeněk marně sháněl vosk do mínus pěti stupňů). Turistická skupina pod vedením Romana a za asistence znalce místního kraje Verči se vydala temnými lesy, po zelených loukách i kol malebných záhybů místního potůčku, aby nakonec objevila vodopád, jaký svět neviděl. Až na vodu mu nechybělo zhola nic!
Kilometrů přibývalo, sil ubývalo, což byl jasný signál k zastávce v hospůdce na dokřupava vypečenou kachnu a jiné dobroty. Po příjemném posezení jsme se vydali prozkoumat skanzen na Veselém kopci. I přes nepřízeň počasí jsme shlédli vše, co bylo k vidění a posilněni několika pohárky medoviny, jsme se mnohem veselejší vydali na cestu domů.
Večerní zábava se rozjížděla pomaloučku, Karel s Otou nás oblažovali tichými tóny Nohavici a Kryla, holky háčkovaly, pánové popíjeli pivo a Liberec dostal rychtu od Sparty. S postupujícím časem začali kytaristé prokládat pomalejší písně svižnějšími a publikum přidávalo na hlasitosti. Nakonec se skupinka nejradikálnějších fanoušků odebrala, aby nerušili spáče, do kuchyňského podzemí, kde z plna hrdla zazněly "Holky a mašiny" a hlavně dnes už legendární "Když jsem já sloužil".
Neděle, den 3.
Sníh a mráz udělal z cyklistů zčásti pěšáky a zčásti „autisty“. Někteří se rozhodli pro návštěvu Žlebského zámku, jiní se popovezli auty do Seče a zbytek si dopřál relaxaci v bazénu v nedalekém Hlinsku (původně zamýšlený pouze necelých 200km vzdálený liberecký akvapark se nakonec neujal).
Sečská skupina zaparkovala svá auta na náměstí, kde na ni před hospodou čekal čtyřnohý průvodce. Pod jeho vedením jsme se vydali pěknou krajinou přes Peklo, podél Zlatého potoka až do Třemošnice, kde nás náš věrný průvodce (nedivím se mu, bylo to před kopcem) opustil. Po zteči kopce a obejmutí prastarého Žižkova stromu jsme dorazili na zříceninu Lichnice. Zde jsme vyslechli výklad a prohlídli si sklepení a odebrali se do nejbližší hospůdky (U Lenina) na něco k snědku. Odtud už naše kroky směřovaly nejkratší cestou k autům a zpět na chatu.
Den ještě zdaleka nekončil. Když dorazila Hanka a než nás opustila Tereza, byl Roman po zásluze odměněn (darem) i potrestán (hoblem) za to, že zase o rok zestárnul.
Večer došlo opět na dělení mužstva (i ženstva). Zatímco část relaxovala u Romanova sudu piva, hraní pinčesu a povídání si, vydala se skupinka „akcechtivých pařanů“ do Trhové Kamenice na večeři. Posléze jsme se pokusili splynout s místním davem na rockové zábavě, což se nám moc nepovedlo, kdežto pořádně si zapařit ano. Sice nedošlo ke rvačce, ale i tak lze konstatovat, že to stálo za to.
Pondělí, den 4.
Hody, hody, švih, švih. Navzdory naoko protestujícím dámám jsme hned po ránu splnili svoji povinnost (dámy trochu reptaly na nedostatek koledovacích recitací, pánům zase chyběla opravdová vejce. Pozn. není zcela jasné, co byla příčinou a co následkem). Po snídani byl na řadě další výlet, a to rovnou za nosem. Dali jsme si krásnou procházku lesem, nabrali jsme čerstvý vzduch do plic a šišky do batohu. Sluníčko se nám snažilo vynahradit předchozí dny a hřálo nás na těle i na duši. Oběd byl opět v Trhové Kamenici a opět nám chutnalo. Cestou na chatu jsme se decentní koulovačkou neopomněli rozloučit se sněhem. A jelikož bylo pondělí, byl to pro mnohé i den odjezdu. Verče se natolik nechtělo domů, že to její auto podvědomě vycítilo a řeklo NE. Díky tomu jsme si ještě přidali pár společně strávených hodin. Vše se naštěstí vyřešilo a všichni, kdo odjet chtěli (resp. museli), tak i udělali.
Zbývá ještě doplnit, že čtyři stateční (Roman, Jirk@, Lucka a Karel), kteří si dobrovolně o den prodloužili pobyt, v úterý dopoledne odevzdali v pořádku chatu majiteli a po výletu na keltské opevnění v okolí Nasavrk se také vydali na cestu k domovům.

Autoři zápisu:
MYNICK (čili Láďa)
Kkarel (prostě Karel)

16.4.2012