Minulý týden mě napadlo, že vyrazím do Krkonoš. Bylo to dost na poslední chvíli a nakonec jsem odjela sama. A když už to tak dopadlo, vyrazila jsem o den dřív. První den jsem, se svým úsporně zabaleným báglem, v 6 ráno vyrazila. Cesta na Sněžku ubíhala příjemně, na Růžové hoře mě přivítali 3 hlídací pejsani (všchni ovčáčtí, samozřejmě) a po krátkém podrbání jsem pokračovala směr Sněžka. Nahoru jsem dorazila v 8.20 a krom 2 lidí tam nikdo jiný nebyl. Nebe bylo modré, kosa solidní a vichr jako obvykle, takže krása. Vychutnala jsem si momenty a panoramatické výhledy a poté vyrazila dál po červené. U Slezského domu jsem odbočila na modrou, NS Krkonošská tundra, kolem pramenů Úpy a rašeliniště k Luční boudě, kde jsem odbočila vpravo na Jantarovou cestu. Zde, po překročení státní hranice, mě nemile zaskočila cedule KPN, kde požadovali platbu 8PLN za jednodenní návštěvu polského krkonošského parku. Ale nevědíc více, holt, poplatek jsem uhradila. Než jsem se z toho oklepala, dorazila jsem na cestu Česko-Polského přátelsví (jasně, po těch 8PLN, přítelství zahřeje) a pokračovala kolem malého a velkého ledovcového jezera na Šindlerovu boudu, kde jsem si dala zasloužený oběd. Jídlo bylo fantastické a cenově přístupné, zato čaj za 70Kč potěšil výrazně méně. Poté jsem pokračovala dál na Petrovku, a protože mě naštval ten polskej poplatek, rozhodla jsem se, že část trasy přátelství, kterou jsem měla jít druhý den, ujdu ještě dnes, protože to nebudu platit dvakrát. Pokračovala jsem tedy po přátelské cestě kolem dívčích a mužských kamenů, přes Šišák, kolem SNěžných jam a Krakonošovy kazatelny, k Violíku a zastavil mě až Tvarožník. Pak jsem se vrátila k České budce, odbočila vpravo k prameni Labe a odtud to již byla hezká podvečerní idyla. CHvíli jsem si poležela v krkonošské luční trávě a pak Bucharovou cestou k Labské boudě a po modré kolem Martinovky na Brádlerky. Po uťapaných 34km jsem teda měla celkem dost, a tak jsem to po dvou čajích, jedné malé slivovici a jedné malé hruškovici zalomila rovnou spát. Byl to ale krásný den. Další den jsem vyrazila až v 6.30, neboť plán cesty byl kratší. Od Brádlerek jsem sešla dolů do Šindlu, a po modré, kolem Labe, se vydala zpět na Labskou boudu, s malinkou odbočkou k Labskému vodopádu. Po kávě a štrůdlu na Labské, jsem to otočila směr Pančavský vodopád (stál za to :) a pak se vrátila na modrou, která podél Mumlavy a Mumlavského vodopádu, mě dovedla až do Harrachova. Zbylou hodinku času jsem využila ke krátké prohlíce města a pohodlému lelkování na lavičce autobusového nádraží.
Počasí bylo krásné, batoh snesitelný a ušlých 56km a 2 030metrů vertikálního převýšení jsem si užila naplno. Bylo to krásné.
PS: nemají tatranku. maximálně tak horalku.
2.8.2020