S nevšední všedností tam i zpátky.
Vítej, návštěvníku!
Odlož si ten kabát, je tu teplo, však tu věšák nestojí jen tak! Podívej, nemusíš se stydět, před tebou už tu taky byli a přijdou další. Je jedno kolik jim je a co si odkud nesou s sebou. Tady jsou u nás a nemusí se skrývat. Potřebuješ pomoct?! Použij lžíci nebo zouvák, všechno máme. No jen se neostýchej a pojď dál.
Káva už je dopita a nádobí umyto. Jde to snadno v téhle nové lince. Ty skvělé dřezy dneška prostě všechno spláchnou. Jako malí jsme tady sedávali s babičkou u kakaa, někdy jsme si jen tak bezděky hráli s mlýnkem na maso, když vyprávěla příběhy ze svého mládí. To bys ani nevěřil jaká rošťanda to byla než potkala dědečka. Co ta se navyváděla nezbedností... A my.. No ale o tom zase jindy. Tu ledničku nech, je zase prázdná, tak je to často v těchto dnech. Teď pojď.
Tady v tom křesle vždycky seděla malá Hanička a rozbalovala vánoční dárky. Vždycky milovala pentličky ve vlasech a byla tak nádherná, když se smála... Každé ptáče, ale jednou odletí. Ten Křemílek? No jasně, že je její!
Tam mezi knížkami nahoře je i stará fotka, strana 29, nezapomeň! Je v ní tolik energie, viď? Fotili jsme to krátce po svatbě, spolu s medailonkem, co nosím na srdci, je to po ní poslední památka.
Víš, že tady na tu televizi se vlastně nikdo nikdy nedíval? Babička to nechtěla dětem dovolit, prý je to kazí. Měli jsme jen hromadu videokazet ze všech oslav narozenin. Když se sjely naše rodiny, tak jsme zaplnili celou hájovnu. O tom dál, teď pojď, spěcháme!
Lidem vždycky vadí být u rušné ulice, ale nám to nikdy nevadilo. Už jak to slyšíš, ten ruch, tu energii lidí kolem.. To je život a ten se má žít a ne před ním utíkat! Tuhletu trafiku tady nemám rád. Nikdy jsme to nechápali. "Propíííchnul se kartáčkem na zuby!!" Komu to cpou? Je přece tolik lepších věcí, kterým jde věnovat čas.
Pozor auto! Člověče, abych na tebe furt dával pozor.
Tady u toho sloupku stávala stará paní a prodávala růžičky mladým i starým. Kdy jsi s ní naposledy vybíhal schody se srdcem na dlani a nedočkavostí, až jsi málem porazil sousedku? Tak vidíš. Měla tak hrozně vlídný hlas..
Tak tenhle stánek miluju. Vžycky všechno čerstvé, ochutnal jsi už letošní jablíčka? Jé, ony už jsou zase kokosy. To bylo, když jsme je měli poprvé! Ani jsme nevěděli jak se do něj dostat a správně ho jíst. Jednou jsme si opravdu dali práci se skořápkou, zakapali voskem a dali dvě velké svíčky. Kyž se pak Hanička v předvečer Štědrého dne dívala z mostu jak pluje možná až do moře... Řekni, jaký hezčí dárek jsme jí tenkrát měli dát?
Ale rychle, rychle, musíme dál.
Jo, tak tohle je ta hájovna. Děda sem vžycky jezdíval, když měl plné zuby města. Dokonce občas vyrazil s flintou na lov. Ta kožka plná štětin? No jasně, že divočák! Děda o tom nikdy nechtěl moc mluvit, prý se to seběhlo hrozně rychle, když se vracel večer domů. Kdo ví, který z nich byl vystrašený víc. Ale ten zajíc, toho fakt ulovil.
Tady s tím ešusem nikdy nikam nejel. To jen vařil ty svoje elixíry a pak tady popíjel z plecháčku. Možná ti to přije zvláštní, ale byl tady opravdu rád sám.
Ale taky jsme tu všichni slavili. To vždycky bylo, tady kousek v lese jsme zapálili pod roštem a bylo všechno, na co si vzpomeneš. Já měl hrozně rád ty sýry, vždycky se napřed naloží ve směsi koření, ale je to hrozně rychle hotový a, člověče, fakt bašta. A když jsme tady všichni stáli a zpívali - no, nevím jestli bys to chtěl slyšet. Ale patří to k tomuhle místu, stejně jako dědův pohřeb. Babička už sem o té doby nejela a my taky ne. Proto to tak pustne.. No nic, musíme dál, pojď se ještě projít...
Tahle trojnožka byla původně naše, ale teď slouží všem táborníkům. Je tu furt dost připraveného dřeva, ještě se nestalo, že by někdo nenasekal náhradu za to, co spálil. Tu ptačí budku jsem dělal já s dědou. Mám strašně rád tu vůni dřeva, když s ním pracuješ.
Jo, tady na té lávce jsme se poprvé políbili. A víš co? Vlastně jsme se asi nejvíc báli, že přijdeme pozdě a dostaneme vynadáno.. Ale je to jako včera a ten potok plyne tak jako naše cesty. A uklidňuje.
Ale neotálej, vracíme se, rychle, pořád ti říkám, že není čas.
Ha, tak to je ten bar. Ani nechtěj vědět jak to tu vypadalo, když se Hanička narodila. Tuhle barovou sedačku jsem tenkrát musel přijít na druhý den opravit. Vždycky jsme obdivovali ty páry, co se tamhle naloží do gauče a svět kolem nich přestane existovat. Tady to nikdy nikomu nevadilo, ale nech je být jim samým. Tak co si dáš? Už moc času nezbývá, je tu plný bar, tak šup, napij se, zaplať, máš šanci jen na jednu poslední otázku. Která to bude?
Rychle, rychle, rychle, jdeme, dochází nám čas...
Ne, vlastně ne. Počkej, zastav se.
Jen klidně vydechni, času je dost. Zavři oči a zamysli se.
Kdybys tak jako já nic z toho nikdy neviděl, myslíš, že je to život o ničem a že z něj mám míň?
Tak o tom přemýšlej.
Ahoj příště.
12.2.2013