Krásné téměř čtyři dny , strávené na zemi, na vodě i pod zemí.
Ahoj ,
zanechám v těchto rádcích pár vzpomínek na náš prima výlet.
Naše společné putování se začalo v Praze na Černém Mostě.
Setkání jsme si domluvili u betonové plastiky poblíž stanice metra kolem 13 hodiny.
Hned po prvních úsměvech ze společného setkání následovaly další úsměvy, protože se k nám čirou náhodou přibližovala s úsměvem na rtech i Anička, přestože s námi nejede. Sotva jsme se stihli pozdravit a rozloučit zároveň , tak nás zdraví, opět čirou náhodou kolem jdoucí, Boži.
To už začaly padat humorné poznámky a otázky, s kým se tu jestě budeme mít příležitost přivítat a pozdravit.
Ale už jsme všichni, tak se odebíráme k autům. No vlastně,že jsme všichni není tak úplně pravda, protože Lenka se k nám přidá až v pátek u jezu Lukavice.
Zbývá tedy už jen naladit v mobilu navigaci a jedeme. Co se naší posádky týká , rozjezd byl malinko krouživý, protože jsem omylem pozdě odbočil z Černého Mostu ,tak jsme se vrátili asi na půl cesty, ale na druhý pokus to už vyšlo. Po nějaké chvíli jízdy se schodujeme, že jsme pořád nějak dlouho v městské zástavbě, já si pro sebe říkám ta Praha je ale veliká a záhy zjišťuji, že jsem přehlédl v nastavení navigace blokování jízdy přes placené úseky.
Jen jsem to přepnul, cesta byla hned příjemnější, především mimo město. Do našeho cíle jsme dorazili asi deset minut před šestou hodinou večerní, jen pár malých okamžiků po Pavlovi.
Naše kroky už míří k vile, kde se opět setkáváme. Architektonicky je to hezký dům, nicméně nelze přehlédnout trčící elektroinstalaci z rozvodných a možná i vypínačových krabiček v chodbě . Obroušené zdi předznamenávají, že se patrně chystají malovat. Pokoje ale byly v pohodě.
To by ale nebylo ono, kdybychom zapluli do pokojů bez nějaké nečekané události. Měli jsme tam tři pokoje s čísly 10,12 a 13. Jenomže už přítomnost pobíhající holčiny s hromadou klíčů signalizovala, že něco je jinak než by mělo být. No jo, nemohli najít klíče od pokoje č. 12. A pak že třináctka je nešťastné číslo.
No co, zavazadla jsme si zatím hodili do druhých pokojů a šli jsme se usadit ke zdejšímu občertvení a s nápojem v ruce vyslovit , tak jsme konečně v Háji :) Klíčový problém pokoje č.12 byl záhy téměř vyřešen. Pouze jsme byli požádáni o chvilku trpělivosti, nežli klíč dorazí z nedaleké Mohelnice, kam si ho omylem odvezla jedna z místních zaměstnankyň.
Dali jsme si něco dobrého i k jídlu, i když s trochou nedočkavosti než každému pípne ta kouzelná bílá, červeně blikající, krabička. Mezitím nám vítězoslaně paní předala zatoulaný klíč od pokoje.
Teď už to bude jen paráda, honilo se hlavou asi i ostatním.
Páteční ráno bylo vcelku příjemné, pohoda, klídek, žádný ten domácí spěch. Snídaně venku.
Ale jak jsem už zmínil, asi by to nebylo ono kdyby se nepřihodilo něco co nikdo nečeká.
Tak si snídáme a přichází Pavel se slovy, že máme problém. Prý mu někdo naboural auto.
A co jsme si zatím prohlíželi jak to někdo nehezky zmordoval, přišel Pavel s informací, že viník se přihlásil. Podařilo se mu to prý nešikovnou manipulací s vlekem.
Chvilku nám trvalo, než se vyplnil formulář o nehodě, další chvilku trvalo než jsme izolepou přilepili rozlámané kousky koncového světla, přidrátovali vyrvaný okraj nárazníku a vyzkoušeli zda vše svítí.
Konečně jsme vyrazili do Postřelmova pro lodě. Na jízdní vlastnosti ten karambol neměl zjevně vliv, tak jsme šťastně dojeli. Pouze při zamykání jsme narazili na menší problém. Auto nešlo zamknout. Způsobily to zadní nárazem zkřížené dveře, ale když jsme pořádně na ty dveře zatlačili, podařilo se nám auto úspěšně zamknout.
Lodě jsme si vyzvedli bez dalšího nechtěného dobrodružství. Před vyplutím jsme se ještě posilnili něčím chutným v místním stánku.
Jak jsem už zmínil, zatím nejsme všichni. Lenka se k nám teprve připojí, tak je nás lichý počet, proto Pavel pojede, vlastně popluje, zatím sám. Olga plula s Petrem , Verča s Milošem a Hanka se mnou.
Vyplutí bylo pohodové a suché.
Jenom já byl trochu naplněn obavami zda mě Hanka nepřetáhne pádlem po hlavě nebo já ji nevyklopím. Dohodli jsme se totiž, že přijmu úlohu zadáka, což při prvním a zároveň zatím posledním pokusu na Berounce skončilo téměř okamžitým návratem na příď lodi.
Začátek byl občas trochu humorný, když jsem nevěděl jak a kam pohotově strčit pádlo, aby naše trajektorie pohybu alespoň vzdáleně připomínala přímku, nebo ještě lépe, ideální říční trasu. Občas jsme to brali od jednoho břehu ke druhému, občas jsme si udělali otočku. Tedy naštěstí ne otočku hlavou do vody, ale když jsme se z nepochopitelného :-) důvodu ocitli přídí proti proudu tak jsme pokračovali další půlotáčkou většinou po směru hodinových ručiček, což se nám evidentně velmi zalíbilo.
Asi po kilometru plavby jsem zaregistroval že se Miloš s Verčou rozhodli vykoupat. Jenom mi nešlo do hlavy, proč se oba nepřevlékli do plavek a hlavně proč si nalili vodu i do lodě.
Jinak až k jezu Lukavice jsme dopluli příjemně, dali jsme si jen jednu malinkou zastávku. Sjízdnost byla podle mě dobrá, jenom bylo vidět mnoho vyvrácených a polámaných stromů, ale ne tak, že by to něšlo proplout.
Ale to už sedíme a občerstvujeme se u jezu Lukavice a jsme plni očekávání až se zde konečně přivítáme s Lenkou. Během občerstvování jsme sledovali jak jiní vodáci na raftech sjíždějí jez a jak se vždy zaseknou na okraji. Byla to legrace pozorovat různé metody jak donutit raft aby se pohnul. Končilo to i tak, že ujeli(asi síš upluli ) tomu kdo vystoupil aby zatlačil. Nemohu zamlčet hlášku nejmenovaného účastníka. Náš krásný jazyk má i své nástrahy a pak vznikají situace k pousmání, jako ta následující. Protože úspěšnost splutí víceméně závisela na zatížení raftu, tak si každý pro sebe tipoval komu to půjde a komu moc ne. A když se ke splutí chystal raft na kterém bylo na zádi i několik mladých holčin tak zazněla věta. Ti to asi sjedou, protože maj vzadu lehký holky.
No , najedli jsme se, napili jsme se, zasmáli jsme se. A než zvedneme kotvy ještě jsem se příjemně natáhl na lavičce u okraje jezu a dal si kratinkého šlofíka.
Nastal čas a už taháme ledě do vody.Z Lukavice Pavel už nepopluje sám, Lenka přijímá úlohu háčka. Zbytek jsme spluli velmi příjemně, vychutnávali jsme si klidné i ty méně klidné úseky, pouze jsme museli přenést lodě okolo stavidla před elektrárnou v Háji. Na tomto pátečním, asi 15 km dlouhém úseku byl pouze jeden jez. Vlastně dva, ale ten druhý byl rozpadlý a téměř nebylo poznat kde přesně je.
Tak a jsme zase v Háji :-) Lodě si uvazujeme k jednomu stromu a jdeme to roztočit i na suchu. Nejdříve ale s Pavlem jedeme pro jeho auto do Postřelmova. Posezení u občerstvovačky je po dnešním dni velmi příjemné i když ony bílé kouzelné krabičky si opět hrají s naší trpělivostí než se rozpípají.
Sobotní ráno jsem podnikl s Lenkou a Olgou malý průzkum sjízdnosti řeky okolo elkektrárny. Byla tu sice možnost přenést lodě okolo elektrárny přes most na druhý břeh, ale to se nám moc nezamlouvalo. Takto bychom si příjemněji prodloužili plavbu a nemuseli bychom se tahat s loděma takový kus po suchu. Průzkum dopadl pozitivně. Pod jezem u stavidla jsme neodolali pokušení a zakončili jsme průzkum krátkou ranní koupačkou.
Po snídani jsme s Pavlem dopravili jeho auto do Nových Mlýnů, kde naše mokrá trasa končí.
Hodili jsme lodě do náhonu a dopluli proti proudu v téměř stojaté vodě až ke stavidlům na druhý břeh, kde jsme je zase vytáhli abychom je za rohem opět šoupli pod jez. A jedéém , plavba je ještě luxusnější než včera, tedy alespoň podle mě.
Na pár okamžiků jsme srazili lodě k sobě a vzájemně drženi pohromadě jsme se nechávali unášet mírným proudem. Tu a tam jsme mírně korigovali směr, ale hlavně jsme si vychutnávali těžko popsatelnou atmosféru. Když se pohodlně rozvalíte , chvíli jen tak sledujete jak nad vámi jakoby plují koruny stromů, ze kterých se ozývá rozmanitý zpěv ptáků podkreslený říčním zpěvem. Tu a tam někdy opravdu husté koruny stromů stále protínají sluneční paprsky, aby dopadly na hladinu a darovaly i jí část svého zlatavého lesku.
Ale nic netrvá věčně , okamžiky souznění střídá opět dobrodružnější úsek, kdy máme v cestě kmeny popadaných stromů, ale stále je zde místo k proplutí, ale přesně tak akorát na jednu loď a ještě s přikrčením.
Dopluli jsme k jezu Třeština, kde jsme se rozhodli zakotvit a udělat malý průzkum sjízdnosti jezu. Jednohlasně jsme ho odsouhlasili jako nesjízdný. Byla tu možnost najít místo kam přenést lodě pod jez, ale vyhrála možnost pokračovat pravým ramenem k elektrárně v Mohelnici.
Před stavidlem k náhonu elekrárny byl další nesjízdný jez, opět vyhrála možnost přenést lodě pouze kolem stavidla. Stavidlo bylo sice pootevřené a na pohled proplutelné, ale nikomu se nechtělo to zkoušet. Tedy až na Petra s Olgou. My ostatní jsme to přenesli.
Před elektrárnou jsme opět tahali lodě z vody, to byl asi nejdelší kus po suchu a taky vlastně nejstrmější. Za elektrárnou to totiž byl pěkný sešup do vody ale společnými silami jsme to dali, jak se říká, levou zadní.
Podstatné je , že jsme opět všichni na palubách a míříme si to po proudu dál. Dopluli jsme až na krásné místo plné oblázků, které nás natolik okouzlilo, že jsme zakotvili. Uspořádali jsme malou neformální soutěž kdo hodí lepší žabku, průběžně jsme hledali "zlato" :-) a někteří jsme si vzali nějaký ty šutry sebou. Nemohu opomenout že přes veškeré množství vážek, které jsme potkali , nás zde přiletěla pozdravit jedna, evidentně velmi fotochtivá vážka. Proto jsme se nenechali dlouho přemlouvat a párkrát jsme ji vyblejskli.
Ale protože občerstvení u jezu Moravičany má zvláštní přitažlivou sílu, vytáhli jsme kotvy a nastavili kurz přímo tam. Už si ani nevzpomínám jak jsme se tam dostali, ale co mi utkvělo v paměti byla Pavlova a Lenčina koupací příhoda těsně před opuštěním lodi u břehu. To by jeden nevěřil jak blbě se vytahuje loď plná vody. Až se příště budou chtít vykoupat, musím jim říct ať tu vodu nelejou do lodi :-)
Miluji ty okamžiky když mám tu příležitost dát si u takovéhoto občerstvení společně něco chutného a na chvíli se jen tak položit do trávy , slamákem si mírně zastínit tvář a třeba jen tak vnímat hřejivé doteky slunečních paprsků a z polospánku poslouchat ptačí a i ten říční zpěv.
Ale Pavel, co by kapitán, naší lodičkové "flotily" zavelel zvednutí kotev. Proto tiše říkám adieu mému krásnému vyválenému místečku v trávě.
K dalšímu, tentokrát opět nesjízdnému jezu to jsou jen asi tři kilometry, což uteklo neskutečně rychle. Po tom co jsme přenesli lodě okolo jezu v Nových Mlýnech zbývalo už pouhých asi 400m do konce naší plavby. Byl to doslova okamžik.
Tady jsme lodě trochu vypucovali a vrátili. Snad nikdo neodolal pokušení dát si nějakou tu mraženou pochoutku a vydali jsme se, od rána zde přistaveným Pavlovým autem, zpátky do háje. Pardon vlastně do Háje :-)
Snad proto, že je sobota se počet přítomných občerstvení chtivých minimálně zdvojnásobil, jestli ne víc. Fronta byla ohromná , za okamžik se dokonce proslýchalo že došlo jídlo. Večeři jsme řešili povětšinou z vlastních zásob. S odstupem času se fronta zkrátila a na stole se nám objevilo i nějaké to pivo. Nakonec jsem zaslechl, že i to pivo došlo.
Už nevím jestli to byl Petrův nápad, prostě jsme jednohlasně odsouhlasili návrh zahrát si krycí jména. Zbývalo jen nějak vyřešit abychom na to viděli, což se nám částečně podařilo zapálenými svíčkami, které tomu dodaly i příjemně zvláštní atmosféru.
Nedělní program nebyl pevně naplánován, pouze se uvažoval nějaký výlet. Co jsem zaregistroval tak Olga přišla s nápadem navštívit Mladečské jeskyně což jsme všichni uvítali a ještě večer Hanka zajistila mobilem vstupenky.
Nedělní ráno nám nepřichystalo žádné zvláštní překvapení. Po opuštění vily jsme nastavili kurz do Loštic. Tady jsme si koupili něco málo k jídlu a zavítli jsme do obchůdku s lákavě znějícím názvem, tvarůžkové lahůdky. Tvarůžkové tam mají snad uplně všechno. Vybíráme si nějakou to dobrůtku a kafe k tomu, ale paní velmi ochotně navrhuje, že nám přinese zákusky z vedlejší propojené ještě neotevřené provozovny s posezením. Přínáší nám tedy už na pohled chutné špičky, ale nejsou to ledajaké špičky, jsou to nějaké speciální mega špičky. To že chutně jen nevypadají jsme si ověřili záhy, hned po tom, co nám nabídli využít ještě zavřené posezení. Dokonce i podprdelník nám přinesli. Nevzpomínám si jestli jsem někdy ochutnal tak dobrou špičku a z tváří ostatních usuzuji, že podobně to mají i ostatní.
Takový začátek dne bych si nechal líbit častěji. Ale teď nás čeká další přesun, proto nasedáme do aut s úmyslem vystoupit v Mladeči. Přijeli jsme akorát na čas. Prohlídka byla zajímavá as určitě doporučuji. Co mi utržkovitě utkvělo v paměti, tak nejhlouběji jsme byli asi 37m , bylo tam několik jeskyní které nesly různé názvy jako netopýří , chrám přírody, nebo panenská jeskyně s jezírkem. Snad to nepopletu, ale prý když do jezírka hodíte korunu tak se oženíte/vdáte , když pětikorunu tak se šťastně rozvedete, pak tam byly ještě nějaký možnosti, ale už mi utkvěla jen ta poslední. Když tam hodíte tísíc korun, prý uvidíte koupat se tam průvodkyni :) Byly zde také stalagmity a stalagtity a prý když se vrátíme asi za 500 let, tak budeme mít možnost vidět přeměnu stalaktitu nad stalagmitem ve stalagnát a to mezi jejich vrcholky je mezírka sotva pár centimetrů.
Po prohlídce jeskyní jsme si vyrazili po NS Třesín na asi 5km výšlap. Zastavili jsme se na zřícenině Rytířská síň, kde jsme změřili obvod jednoho kamenného sloupu a také jednoho živého sloupu, který utvořily Olga s Lenkou. Prošli jsme si volně přístupnou jeskyní Podkova , které se dříve prý říkalo blátivá díra, což jsme všichni pochopili proč. Poslední zajímavostí byl Čertův most.
Dnešní výlet jsme zakončíli v Litovli , kde jsme se najedli v restauraci Záložna a jako tečka byla návštěva nedalekého Svatojánského mostu se sochou Jana Nepomuckého.
Zatím co si někteří šli koupit něco dobrého do Albertu, došli jsme s Pavlem pro auta a přivezli je sem. Zde se moje posádka rozloučila s Pavlovou posádkou a vyrazili jsme zpět na Prahu. Bylo zajímavé, že nás Pavel dvakrát předjel a přesto jsme na Černý Most přijeli jako první. Vlastně jsme ani nečekali opětovné shledání. A vlastně i nové loučení :-) Tady se rozloučila i naše psádka a zjišťuji, že začínám čím dál víc nesnášet loučení.
Když to shrnu, přes všechny karamboly to byly velmi krásné dny. Všichni jsme se vrátili zdraví a bohatší. Pádlem po hlavě jsem od Hanky nedostal i když všechen ten text výše tomu moc nenapovídá.
Jste skvělá parta, bylo mi s vámi krásně.
Díky
Aleš alias AlfonZ
8.7.2021