Super akce, díky Veronique jsem si výjimečně vzal horské kolo a udělal jsem moc dobře. Na výpravu jsem si počkal u Modřanského přívozu a tam jsme se taky dohodli na tom, že celou skupinu rozdělíme na dvě menší. V té naší (pro jednoduchost skupina A, čistě rozlišovací označení) nás skončilo 6 a perfektně gender vyvážení 3 a 3.
Rozhodli jsme se jet spíše do kopečků, takže ze Zbraslavi jsme pokračovali dále na Jarov, dvě rozumnější po silnici do Vraného, čtyři šílenci se vyškrábali do kopce a pak zase sjeli dolů. Kopec to byl hustý (možná i cool), takže polovina ho směrem nahoru vytlačila a druzí dva taky chvílemi museli sesednout a kousek potlačit. Pak jsme ale projeli pěkným terénem na vrcholu a nebýt Pepova pádu ve sjezdu, bylo by to úplně skvělé. Naštěstí je to šikovný a hodně odolný chlap, takže dokázal pád ustát pouze s poškrábaným bokem a naraženými zády.
Holky se nás ve Vraném nemohly dočkat, takže si telefonicky domluvily pokračování samostatně. Naštěstí nám příliš neujely a počkaly na nás už ve druhém kopci.
Takže nahoru z Vraného, přes Novou Březovou a Oleško a pak dolů do Davle na gáblik. Ten nás posilnil, dortíky nakonec dobře naladily, takže mi výprava schválila i dost odvážnou variantu návratu do Prahy.
Nejprve jsme projeli kolem Zahořanského potoku. Je to krásná klidná cesta lesem, akorát že minimálně tucetkrát protíná potok. První tři průsečíky jsme zvládli po lávkách, další jsme přejeli brodem, dva jiné objeli oklikou, ale pak to začalo. Další brod se nám nezdál a na kole si do něj troufli jenom čtyři. Já např. volil rozumnější variantu a bosky jsem přebrodil. A Marcela s novými boty taky, přece jenom je chtěla mít čisté déle než pár dnů. A stejně přebrodila i další tři brody. Ve dvou se k ní přidala i Marika, já jsem jeden překonal po kládě přes řeku. Ale Slowland, Joe a Liliána je přejely všechny na kolech. Je sice fakt, že pak měli dost mokré boty, ale přejeli. Gratuluji.
Dále to byla pohodička po silnici (Zahořany, Okrouhlo, Libeň, Zlatníky, Vestec). Pak jsem se odhodlal vzít je na mně doobře známou kamenitou zkratku kolem Vesteckého rybníku, přestože Marice na treku kameny moc dobře nedělaly. K mému velkému překvapení jsme se super projeli po velmi kvalitní asfaltce s polem kukuřice po obou stranách. Pak pravda krátká terénní vložka a chvíle rozhodování, zda pokračovat po silnici, nebo terénem kolem Šeberáku a přes rybízovou plantáž, kterou nakonec vyřešilo hození si mincí. Panna rozhodla, že na rybíz přes nudi pláž nepojedeme. Naštěstí nikdo netrpěl neukojitelnou touhou vykoupat se a vcelku v pohodě jsme oželeli i rybíz. Já ho měl před dvěma dny a ostatním jsem tudíž asi jeho kvality nepopsal dostatečně poutavě.
Takže přes Kunratice, opět podél potoka a k místní atrakci padacímu mostu. Bohužel dámy očekávaly opachu překlenující hradní příkop a ne malebný mostek. Ještě štěstí, že hned poté jsme potkali krásného bělouše (sv. Martina na zádech neměl), pak „kŕdlik“ hus a, taky naštěstí, jsme nepotkali žádného divočáka, takže jsme se Kunratickým lesem dostali hezkou cestou, s dvěma nečekanými stoupáky, až k rybníku Labuť, odkud to už měla Liliána už jenom kousek domů. Krč, Braník, Barrandovský most a další „odpadlík“ a hned za mostem jsme se rozdělili na dva páry, ale ani ty spolu dlouho nevydržely.
Ale možná se vytvoří páry nové. Dva už se dohodli na salsu, další dvojka má na pondělí domluvený společný volejbal. Jo a já se cestou domů potkal se zbytky skupiny B (tím nechci psát, že by byli podřadní (i když na svých trekových kolech nemohou do pořádného terénu (ale zase se jim dobře jezdí po českých rozbitých silnicích))) a mimo jiné, opět díky Veronique, jsem získal důležitou informaci, tentokrát s využitím v práci.